Čajovéobřady

Čanoju = Japonský čajový obřad Čanoju znamená v japonštině horká voda na čaj. Japonský čajový obřad má za sebou tradici několika set let. Za tu dobu byl doveden k takové dokonalosti, že k jeho zvládnutí je třeba i několika let tréninku. Čanoju je totiž čímsi jiným než jenom kultivovaným způsobem podávání a pití čaje. Jeho pravý účel a podstatu je obtížné vyjádřit pouhými několika slovy. Čajový obřad se vyvíjel po vlivem Zenu. Navíc ztělesňuje intuitivní snahu japonského lidu o spatřování krásy v prostotě a (zdánlivé) všednosti. Jeho hodnota spočívá ve čtyřech idejích - wa, kei, sei a jaku, Tento obrázek vlevo znázorňuje Wa, kei, sei a jaku což lze přeložit jako mír, respekt, čistota a samota. Mírem musí být prodchnut každý pohyb i gesto. Respekt má mít účastník čajového obřadu před sebou samým a před prastarými tradicemi a zvyklostmi. Čistota vyjadřuje celkové prostředí, ušlechtilý porcelán, pečlivě zvolené umístění čajovny v zahradách a samota vyjadřuje umístění čajovny v tichých zákoutích vzdálených pouličnímu shonu a ruchu. Čajový domek
Č Zavedeným zvykem je pořádat klasický čajový obřad čanoju ve speciálně pro ten účel postaveném domku (sukija) (vpravo obrázek) , který sestává z přípravny (mizuja) a vlastního čajového pokojíku (čašicu), vybaveného m.j. ohništěm (většinou zapuštěným v podlaze) se žhavým dřevěným uhlím na ohřívání vody v kotlíku. Domek je obvykle situován ve zvlášťe komponované části čajové zahrady, obklopen dřevinami. Zahradní stezkou (rodži) je propojen se zvláštní místností (joricuki), ve které se shromažďují pozvaní hosté, aby zde připravili svou mysl.

Nejzákladnějšími předměty čajového obřadu jsou: čajová miska (čawan), keramická či laková schránka na práškový čaj (čaire), bambusová metlička na šlehání čaje (časen) a bambusová lžička zvláštního tvaru (čašaku). Bývají to zpravidla cenné umělecké předměty.

V případě oblečení vhodného pro čanoju jsou preferovány barvy v tlumených odstínech. Přísně formální setkání vyžaduje u mužů jednobarevné hedvábné kimono zdobené pouze třemi či pěti rodovými znaky a bílé tradiční japonské ponožky (tabi). Ženy pro takovou příležitost oblékají tradičně zdobené kimono a rovněž bílé tabi. Každý host obřadu by s sebou měl mít malý skládací vějíř a sadu papírových ubrousků (kaiši).

Formální čanoju lze rozdělit na čtyři části: první sezení s podáváním lehkého pokrmu kaiseki, krátkou přestávku nakadači, hlavní část goza-iri s podáváním hustého čaje koiča a závěrečnou část, při níž se podává řídký čaj usuča. Celý obřad vyžaduje něco kolem čtyř hodin (často však bývá podávána pouze usuča, což trvá přibližně hodinu).

Hosté (obvykle 5) se shromáždí v čekárně joricuki. Po určité době se objevuje hostitel a odvádí hosty zahradní stezkou k čajovému domku, kde je poblíž vchodu kamenná kašnička (cukubai)s čerstvou vodou. Zde si každý z hostů v symbolickém úkonu očištění opláchne ruce a vypláchne ústa. Vchod do domku (nidžiriguči) je velmi nízký, takže hosté musí prolézt přikrčeni, což má vyvolat pocit pokory. V tlumeně osvětleném pokojíku jeden po druhém hosté pokleknou před výklenkem (tokonoma), uctivě se pokloní a obdivují svitek (kakemono) zavěšený na stěně výklenku (složený vějíř položen před sebou). Obdobně učiní před ohništěm. Když jsou všichni hosté hotovi s uznalou prohlídkou předmětů, zaujmou svá místa - hlavní host nejblíže hostiteli. Poté, co se hostitel s hosty pozdraví, podává se lehké občerstvení kaiseki. Když je pak hostům nabídnuto něco sladkostí, je první sezení u konce.

Vyzváni hostitelem se hosté odebírají ven, aby určitou dobu vyčkali na lavici poblíž domku (ve vnitřní zahradě), než hostitelův asistent odstraní rákosové stěny zakrývající zvenku okna a v tokonomě je svitek nahrazen vázou s naaranžovanými květinami (čabana).

Začátek hlavního sezení oznamuje hostitel obvykle pěti či sedmi údery gongu. Hosté povstanou a soustředěně naslouchají jeho tónům. Pak se opakuje očistný rituál u kašničky a hosté se vracejí do prosvětleného čajového pokojíku, aby se tentokrát obdivovali květinám a kotlíku. Nádoba na čerstvou vodu a keramická schránka s čajem jsou na svém místě a hostitel přichází s čajovou miskou, uvnitř které je čajová metlička a přes misku je položena bambusová lžička. Poté se vrací do přípravny, aby přinesl jestě nádobu na použitou vodu a naběračku se stojánkem, sloužícím i na odkládání poklice kotlíku. Příprava čaje může začít. Hostitel nejprve symbolicky otvírá speciální hedvábnou utěrkou (fukusa) schránku s čajem a lžičkou, potom naběračkou nalévá horkou vodu z kotlíku do misky, aby v ní mohl provlhčit bambusovou metličku. Když je to hotovo, vylévá vodu do nádoby k tomu určené a misku vytírá kouskem lněné látky (čakin). Nyní se chopí čajové lžičky a schránky s čajem, lžičkou nabere práškový čaj a vsype jej do misky (3 lžičky na hosta). Čaj v misce zalije horkou vodou z kotlíku (třetinou obsahu naběračky, zbytek vlévá zpět do kotlíku) a bambusovou metličkou šlehá, až vytvoří poměrně hustou pěnu, barvou i konzistencí připomínající hrachovou polévku. Koiča je hotovo (čaj mačča zde používaný je zpracován z mladých lístků čajových keřů starších 20-ti, ale nezřídka i 70-ti let).Hostitel pokládá misku s čajem na určité místo vedle ohniště, kam se pro ni po kolenou přisune hlavní host (než se napije, ukloní se ostatním). Misku uchopí tak, že spočívá na jeho levé dlani, zatímco pravá ruka misku po straně přidržuje. Po prvním doušku je třeba ocenit lahodnou chuť čaje, pak teprve následují další dva či více doušků. Nakonec host otírá okraj misky (tam, kde se jej dotýkal svými rty) papírovým ubrouskem a předává misku dalšímu. Každý host postupuje stejně, a když se takto o misku čaje podělili všichni, převezme ji opět host hlavní, aby ji vrátil hostiteli. Potom se hosté mohou blíže seznámit s čajovým náčiním.

Sezení pokračuje v mnohem uvolněnější náladě. Hostitel přináší nové náčiní, hostům je nabídnuto cukroví a podává se usuča (zde se používá mačča získaný z mladých lístků čajovníků starých pouze 3-15 let). Pravidla určující způsob přípravy a pití tohoto typu čaje jsou obdobná jako v předchozím případě, s tím rozdílem, že čaj je připravován pro každého hosta zvlášť (z množství 2 až 2.5 navršené lžičky - výsledkem je lehká zelená pěna) a od každého se očekává, ze svůj čaj beze zbytku vypije a okraj misky očistí konečky prstů pravé ruky (prsty pak otře o ubrousek kaiši).V závěru obřadu hostitel odnese náčiní z místnosti, aby dal posléze tichou úklonou najevo, že setkání je skončeno. Hosté opouštějí čajový domek a hostitel je ze dveří sleduje, dokud se mu neztratí z dohledu.

Urasenke - tradice "Cesty čaje"

Dne 21. října 2006 jsem se byl podívat na čajový obřad, který pořádala Čajová škola Urasenke ČR v Clam-Gallasově paláci, Praha 1. Ukázku vedl mistr Kanasazawa Sói z Kjótó.


Škola Urasenke odvíjí svůj původ od nejvýznačnější postavy čajového rituálu - mistra Sen no Rikjúa (*1522 + 1591).
Za jeho života existoval čajový rituál coby umělecká disciplína již přibližně sto let. Jeho hlavní smysl spočíval ve vystavení vzácného čajového náčiní původem z Číny na odiv pozvaným hostům. Rikjúův největší přínos spočívá v absolutní proměně výstavného čajového rituálu v čajový styl inspirovaný zenovým budhismem a ideálem přirozené prostoty.


Bylo zajímavé vidět japonský tradiční obřad v prostorách historického Clam-Gallasova paláce. V Mramorovém sále se setkala Evropa s Asií a nebylo to vůbec špatné.
Ukázka sama trvala kolem 45 minut a byla to pouze jedna část - příprava "slabého čaje". Nejvíce se mi líbila kimona japonek. Každé bylo jiné - od velmi barevných s květy, až po jemné s několika výšivkami.
Samotná ochutnávka čaje (mača - čaj rozemletý na jemný prášek), který se pije rozšlehaný v malém množství vody i čajového pečiva byla chuťově "zvláštní". Ale: "jiný kraj, jiný mrav".

V Japonsku mají místnosti na čajový obřad zvláštní architektonický styl. Estetické ideály se projevují ve své strohosti a neokázalosti ovlivněné zenovým budhismem i na nejprostších předmětech.


Mistr Sen no Rikjú nám zanechal odkaz - čtveřici pojmů:

 

  • Wa - harmonie. Harmonii ve vztazcích s lidmi i mezi člověkem a přírodou, harmonii ve výběru náčiní a způsobu jeho užití, i ve všech ostatních rovinách.
  • Kei - úcta. Úctu ke všemu, s čím člověk přichází na své cestě do styku, spojenou s pocitem hluboké vděčnosti.
  • Sei - čistotota. Čistota tělesná i duševní.
  • Džaku - utišení. Jedná se o stav hlubokého duševního míru.




Studium čadó /Cesta čaje/ by pro adepta mělo být především kultivací jeho lidství.

Připraveno za pomoci materiálů školy.

Čajová škola URASENKE

Čaj je název pro produkty z mladých lístků, poupat nebo mladých výhonků čajovníků (Thea sinensis aj.). Obsahuje kofein a třísloviny.

Čajovník je rostlina z čeledi čajovníkovitých, roste asi v padesáti druzích v tropech a subtropech. Je to vždyzelený keř nebo strom, plod je tobolka. Pěstovaný čajovník čínský má tuhé listy a jednotlivé bílé pětičetné květy. Sušené a většinou fermentované listy obsahují kofein, theobromin a další alkaloidy, třísloviny (tanin) a silice.

Encyklopedie Diderot

 

Podle některých odborníků pochází čaj ze severovýchodní Indie z oblasti Assamu, jiní tvrdí, že jeho domovem jsou horské oblasti jihovýchodní Asie. Avšak vlastí čajového obřadu je nepochybně Čína. V Číně se tento zvyk nejvíce rozvinul a odtud pak postupně pronikl na západ do Tibetu, na Střední Východ, do Arábie a severní Afriky, na východ do Koreje a Japonska, i na sever – přes Mongolsko na Sibiř.

 

V obdobi dynastie Ťang (618 – 907) se stalo pití čaje v Číně natolik oblíbeným a rozšířeným, že se tímto tématem začaly zabývat i tehdejší odborné spisy. V té době byl čaj považován spíše za lék než za běžný či dokonce lidový nápoj. Zároveň s příchodem buddhismu z Indie do Číny se stává pití čaje součástí života buddhistických mnichů, kteří jej používali jako prostředku stimulace mysli a povzbuzení při meditačních cvičeních.

Nedá se sice přesně zjistit, kdy pronikl zvyk pití Čaje do Japonska, ale s největší pravděpodobností k tomu došlo v období Nara prostřednictvím buddhistických kněží, přicházejících z Číny šířit buddhistické učení. Kromě mnichů přiváželi z Číny čaj i japonští vyslanci, přinášející jej jako vzácný dar pro své pány. Podle tradice se prý první gjóča (čajová náboženská oběť) konala na císařském dvoře při příležitosti přednášky o Hannja-sútře čtvrtého měsíce éry Tempjó (r. 729). Vzhledem k tomu, že jednotlivé prameny se rozcházejí v popisu tohoto obřadu, neznáme podrobnosti pokud jde o přípravu nápoje, jisté však je, že se obřadu zúčastnil císař Šomu.

 

V té době byl však čaj ještě používán pouze jako lék anebo jako součást náboženského rituálu, a to především proto, že v období Tempjó pravděpodobně dosud neexistovaly v Japonsku čajové plantáže a čaj byl nadále dovážen v různé formě výlučně z Číny.

První čajovou plantáž v Japonsku založil mnich Dengjó Saičo (767 - 822) na úpatí hory Hieizan, kde zároveň vystavěl i proslulý klášter Enrjaku–dži. Císař Saga byl unesen vůní a chutí čaje a nařídil, aby byly čajové plantáže zakládány po celé zemi a uvedl na svůj dvůr čajový rituál (hiki–ča).

Přestože se tyto plantáže podílely na pokrytí narůstající spotřeby čaje, převážná část byla i nadále dovážena z Číny. Proto znamenalo přerušení politických vztahů s Čínou roku 838 také jistý úpadek čajového obřadu v Japonsku. Japonci neměli s pěstováním čaje dostatečné zkušenosti, aby mohli být v této oblasti soběstační.

Čajový obřad

Zvyk pití čaje se šířil především mezi mnichy a šlechtou, zpočátku tedy byl čajový obřad spíše aristokratickou záležitostí.

Roku 1191 přivezl z Číny semena čajovníku zenový kněz Eisai (1141 – 1215), zakladatel buddhistické sekty Rinzai a kláštera Kennin–dži. Eisai napsal dvousvazkové dílo Kissa–jódžo–ki (Poznámky o léčivých vlastnostech čaje). Pití čaje interpretuje jako tajnou techniku k prodloužení života.

Čajový obřad se od počátku vyvíjel v souladu se zenovou filosofií. Tradici obětování čaje v chrámu zavedl pravděpodobně kněz Eison, který rozdával shromážděným čajový prášek jako medikament dlouhověkosti. Toto obětování čaje bylo ritualizováno mistrem Dógenem (1200 – 1253), zakladatelem zenové sekty Sótó.

Čawan

Počátkem 14. století došlo sice k rozmachu pití čaje, ale zároveň i k úpadku čajového ceremoniálu, jež se stal módní záležitostí a postupně se zvrhával ve večírky s hazardními hrami a nevázanými radovánkami. Roku 1336 byly tyto večírky zapovězeny úředním výnosem. Zatímco se ve vznešených kruzích rituál pití čaje dále vybrušoval, prosté vrstvy si vytvořily jednodušší verzi; začali se objevovat čajovny a pouliční prodavači čaje. Existovaly také čajové večírky Karajo (Čínský styl), kde byl také ochutnáván čaj a vzácné čajové náčiní z Číny bylo vystavováno na odiv. Formy a kroky čajového obřadu, který známe dnes se zrodily z této éry: propracováváním a zjednodušováním z nich vykrystalizovala současná podoba čajového obřadu.

 

Koncem období Muromači se díky válkám Nanboku a Ónin (1467 – 1477) staly životy válečníků a aristokratů nejistými a extravagantní čajové večírky se vytratily.

Významnou roli při utváření čajového obřadu v období Kamakura sehrál Ogasawara Sadamune, který dále rozpracoval zásady mistra Dógena: jednak příležitost uvítání hostů, jednak pravidla ohledně obsluhování šlechty. V té době bývalo zvykem povolat ke dvoru umělce či mnichy, kteří byli pověřeni péčí a dohledem nad dodržováním čajového obřadu. Takto se např. umělec Noami (1397 – 1471) podílel na vypracování formálních principů čajového obřadu, v němž byl kladen důraz jak na výběr použitého náčiní, tak na chronologii ceremonie a přesné rozmístění dekorativních prvků v čajovně. Zásady dekorativního uspořádání přijímacího pokoje a podávání čaje byly v období Jošimasa propracovány do definitivní podoby, a to včetně kodexu rozměrů pro zharmonizování velikosti jednotlivých předmětů a náčiní. Navíc byla fyzická gesta používaná při přípravě čaje obohacena i o předepsané taneční kroky divadla Nó.

 

Nespornou zásluhu na uvedení Jošimasy do čajového obřadu měl mnich Murata Šukóbuddhismu ochucen i konfucianismem. Kladl větší důraz na srdce člověka provádějícího a učícího se čajový obřad, než na formální stránku čajového rituálu. "Vystříhej se namyšlenosti, buď učitelem svého srdce, nedopusť, aby ono bylo tvým učitelem". Tvrdil, že do čajovny může vstoupit každý, že každá diskriminace v ní mizí, čajovna je prodchnuta duchem jemnosti a vzájemné úcty. (1423 – 1502). Prohluboval své znalosti čajového obřadu a formuloval i jeho koncepci, s níž obeznamoval veřejnost. Traduje se, že Šukó dosáhl osvícení, když se mu během askeze dostalo zjevení, že zákon Buddhy lze objevit v gestech nalévání horké vody do čajové misky. Nebyl osvícen pitím čaje, ale tím, že pronikl do filosofie aktu pití čaje. Jeho čaj byl kromě

Vzhledem k tomu, že se čajový obřad ujal mezi obyčejnými lidmi, panstvo se jej začalo zříkat a mnohdy jím dokonce opovrhovalo jako plebejskou zábavou. Koncem období Muromači se významně zapsal do historie čajového obřadu Takeno Džóo (1502 – 1555). Namísto drahocených předmětů vybral pro účely čajového obřadu misky, krabičky na čaj a džbány na vodu z nádobí denní potřeby. Takto změnil čajový obřad v jeho pojetí zásadně svůj charakter, neboť největší důraz byl kladen na duševní stav, rozpoložení účastníka, a nikoli na použité náčiní nebo formální uspořádání věcí v prostoru.
Jeho osobní představy jsou zřejmé z dvanácti ponaučení, která vštěpoval svým žákům:

 
  • - buďte prodchnuti laskavostí během celého obřadu
  • - buďte zdvořilí a klidní
  • - nekritizujte ostatní
  • - odložte svoji pýchu
  • - nepožadujte náčiní, náležející druhým
  • - nesoustřeďte svoji pozornost na čajové náčiní
  • - hostíte-li význačnou osobnost, můžete předložit vhodné čajové pečivo
  • - skuteční ctitelé čajového obřadu dokáží přivřít oči nad použitým náčiním, opotřebovaným jinými
  • - čajový mistr neusiluje stát se znalcem čajového obřadu
  • - zasvěcenci by měli být skromní, měli by chápat buddhistické učení a mít cit pro poezii
  • - čajový obřad se zdá být prodchnut osamělostí. Pokud se snažíte usilovně nalézt záblesk krásy, nenajdete ani špetku osamělosti. Pokud však postupujete neohrabaně, krása jen hromádkou smetí
  • - neměli byste provádět ceremonii, jež není v souladu se srdcem vašeho hosta

 

 

Sen no Rikjú (1522 – 1591) byl zasvěcován do tajů čajového obřadu od raného věku. Od devatenácti let studoval u Takeno Džóoa, jenž jej nadchl pro krásu wabi (duch prostoty). Zároveň studoval Zen v klášterech Nanšu–dži a Daitoku–dži. Začlenil do čajového obřadu předměty japonské výroby, odrážející duch wabi.

V roce 1578 se mu vzhledem k jeho proslulosti dostalo pozvání od šóguna Oda Nobunagy ke dvoru. Stal se jeho poradcem v záležitostech čajového obřadu. Po Nobunagově smrti se stal poradcem Tojotomi Hidejošiho, Nobunagova nástupce. V roce 1585 se pod Rikjúovým vedením konal vůbec první čajový obřad v císařském paláci.

Postupně se mezi Hidejošim a Rikjúem začaly prohlubovat neshody. Zatímco Rikjú stavěl čajový obřad na prociťování wabi, Hidejoši se od tohoto principu distancoval. Rikjú nakonec upadl v nemilost a byl odsouzen k smrti za údajnou velezradu. Vrcholem Hidejošiho velkorysosti bylo, že dovolil Rikjúovi spáchat seppuku a vyhnout se tak potupné smrti. Rikjú zemřel vlastní rukou 28. února 1591.

Rikjúovým nástupcem se stal jeho syn Šóan a po něm zase jeho syn Sen Sótan, který položil základy pro vznik čajové školy Urasenke, přetrvávající až do dnešní doby.

Licence Creative Commons
Čaj Room, jejímž autorem je Aleš Bednář, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: cajroom.webnode.cz
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/.

"Čaj je unikátní tím, že ho vůbec nevyrábějí lidé, ale utváří a produkuje ho sama příroda,"

Čaj room is an information website (not only) about tea.We recommend just the products, which has been tested by ourselfs. Čajroom offers advertising only for a tea sample. We test the sample, make a photo of it, add your text and link and also express our own opinion and recommendation.